Léto

Léto je fajn období. Dny jsou delší, slunce nás přirozeně vytahuje ven a najednou máme pocit, že nemusíme všechno stihnout hned. Léto je čas na zpomalení, užít si přítomný okamžik.

Právě proto mám léto ráda. Ne kvůli dovoleným, ale kvůli prostoru, který nabízí. Prostoru zpomalit, nadechnout se. Někdy totiž stačí chvíle ticha, les, koupání, pobyt v přírodě, dobrá kniha, hudba.

Letní prostor pro zastavení a nový směr

Prostor zastavit se, nadechnout se a znovu si připomenout, kam vlastně směřuji. Nemyslím tím velká životní rozhodnutí. Spíše jemné vnitřní naladění. Občas totiž stačí jeden klidný den, aby člověk zjistil, že už dlouho neposlouchal sám sebe.

Někdy se to podaří při meditaci, jindy při jógové praxi nebo během obyčejné procházky lesem, ležením na pláži, dováděním v moři, cestou v horách. Každý máme svou cestu. Já si ale čas od času ráda dopřeji celý den, který vědomě věnuji odpočinku a obnově. Ne jako luxus, ale jako součást péče o sebe. Nečekám, až budu vyčerpaná. Snažím se doplnit energii dříve, než mi začne chybět.

Když mám takový den před sebou, začínám ráno pohybem. Tělo je po noci odpočaté a přirozeně připravené se nadechnout do nového dne. Nejraději vyrážím na túru – je-li to možné, nebo svižnou chůzi do lesa. Jde o aerobní aktivitu, která vyplaví endorfiny. Nejde o počítání kilometrů. Tempo nechávám určovat dechem. Jakmile se dech zkrátí, zpomalím. Jakmile se prohloubí, tělo samo ukazuje, že je připravené pokračovat. Po několika minutách se začíná projasňovat nejen hlava, ale i celý vnitřní prostor. Na těle se objevuje pot. S každým krokem mám pocit, jako bych odkládala něco, co už dál nepotřebuji nést.

Celý den se snažím zbytečně nezaplňovat. Les, voda, kniha nebo jen obyčejné ticho mají mnohem větší sílu, než si často připouštíme. Jakmile kolem sebe omezíme množství podnětů, začne se postupně zklidňovat i mysl. Ne hned. Nejprve ještě chvíli vzdoruje. Nabízí nové nápady, připomíná úkoly a vrací staré příběhy. Když jí ale nedáme další potravu, začne se její tempo samo zpomalovat.

Když se vrátím, svět kolem mě se nezměnil. Změnilo se ale něco uvnitř. Myšlenky už nemají takovou sílu, dech je klidnější a věci, které se ještě ráno zdály důležité, najednou ztratily svou naléhavost. Právě tehdy si uvědomuji, že podobné dny nejsou útěkem od reality. Jsou návratem k sobě. A možná právě proto v létě tolik prospívají. Ne proto, že bychom měli více času, ale protože si konečně dovolíme ho skutečně prožít.

Důležité je dát sami sobě prostor, ve kterém se hlava na chvíli přestane točit v kruhu. Právě v takových chvílích totiž často vzniká nový směr. Ne hlučně. Nepřijde jako velké rozhodnutí. Přijde tiše. Jako hluboký nádech, po kterém víte, že jste zase o něco blíž sami sobě.